V poslední době se minimálně opticky množí útoky na západní pojetí demokracie. Ať již jde o přímo fyzické akty agrese jako nedávno v Egyptě, Turecku či minulý týden v Bulharsku či Tunisku, nebo „pouze“ o akty verbální, které nemusíme hledat ve vzdálených destinacích. Stačí se seznámit s tezemi Tomia Okamury (ministři by měli být vybíráni v konkurzech) nebo Babišovců (podle Martina Komárka by měl stát být řízen jako firma). V zemi, jíž vládnou odborníci, to však nepřekvapí.

Bill Clinton kdysi říkal „It's the economy, stupid“. Měl pravdu. Hospodářská krize, kterou elity způsobily a s jejímž řešením si stále neví rady, plodí vlny „extremismu“.

Na Islandě, který byl krizí postižen jako málo který stát v Evropě, se pokusili těmto tendencím čelit zvýšenou dávkou „demokracie“.

Islanďané se rozhodli „crowdsourcovat“ svou novou ústavu. V roce 2010 tedy bylo losem vybráno 950 občanů, kteří navrhli proces ústavní změny. Na podzim téhož roku byly provedeny volby do 25 členného Ústavodárného shromáždění. To bylo sice posléze v roce 2011 z procesních důvodů nahrazeno Ústavodárným výborem, ten měl však totožné složení i roli.

Tento výbor pak moderoval, třídil a doplňoval podněty vzešlé od samotných občanů a nejen od nich. Islanďané se otevřeli světu a nechali kohokoliv, ať jim pomůže vytvořit novou ústavu prostřednictvím emailu, facebooku či twitteru.

Výbor odvedl precizní práci, rychle se vypořádal se všemi připomínkami a odpovídal i na lehce bizarnější podněty (několik Američanů např. navrhovalo ústavně zakázat výbuch Islandských vulkánů).

V říjnu minulého roku byla nová ústava hotová a tak mohla být předložena lidu ke schválení v referendu.  Jasná většina hlasujících Islanďanů principy nové ústavy schválila!

Nešlo však o prostou otázku ano/ne, nýbrž o jednu obecnou otázku a pět konkrétních otázek. I v rámci referenda měli tedy voliči možnost znění ústavy ovlivnit. Konkrétní otázky tak směřovaly k nejkontroverznějším bodům návrhu: nedotknutelnosti veřejného vlastnictví surovin, statutu národní církve, usnadnění volby nestranických osobností do parlamentu, změnám ve vážení hlasů z lidnatých a méně osídlených regionů a usnadnění vypsání referenda určitým počtem občanů.

Nadpoloviční většinu získaly všechny otázky. Zde by tedy mohl příběh končit a přinést nám kýženou naději k zachování demokratického uspořádání prostřednictvím úkroku směrem k lidu.

Dané referendum bylo však nezávazné a ústava měla být schválena ještě v parlamentu (a to nadvakrát – před volbami a znovu po nich). To se mělo stát právě v tomto roce. Zatím se však nestalo a již se na ledovém ostrově hovoří o kómatu ústavy a národní zradě.

Tento příběh bez konce by nás však neměl odradit od přemítání o demokracii a její podstatě. Větší angažovanost rozsáhlého množství lidí může nakonec být poselstvím, na které skutečně čekáme.

Nicméně pokud již nic, tak třeba novým českým stranám přesto přinese Island inspiraci. Starosta Reykjavíku Jón Gnarr, lídr „Nejlepší strany“ ukázal, že politický marketing má ještě své netušené možnosti.