Při výuce státovědy jsem na tento problém často narazil. Existují v zásadě čtyři pojmy, které tvoří množiny, jež se více či méně překrývají – lid, národ, obyvatelstvo a občané státu. Překrývají se však některé zcela? Domnívám se, že nikoliv.
Ve skutečnosti existuje několik koncepcí lidu. Lid či politický národ je tak možné chápat třeba jen jako aktivní voliče, nebo šířeji jako občany státu. Lid také může být celkem státního usedlého obyvatelstva, anebo může být vnímán zcela abstraktně jako nekonečná řada generací minulých i budoucích žijících na konkrétním území. Tak je lid vnímán často v západní literatuře navazující na „otce zakladatele“ Jamese Madisona a Alexandra Hamiltona či naopak francouzské myslitele v čele s J.J. Rousseauem. Mezi pojmy národ a lid se zde nedělá zásadního rozdílu.
Historicky se však mudrci neshodli, koho za příslušníky lidu považovat.
Charles Montesqieu v této souvislosti připomíná, že v Athénách byl údajně potrestán smrtí cizinec, který se mísil do shromáždění lidu (a tím se podílel na rozhodnutí). To proto, že si takový člověk osoboval právo svrchovanosti. Zdá se tedy, že Montesqieu lid ztotožňuje toliko s oprávněnými voliči.
Naopak lid ve vnímání francouzských revolucionářů nebyl množinou Francouzů, ani z národnostního, ani z občanského hlediska, natož jen registrovaných voličů. Vždyť v konventu sloužili i poslanci-cizinci, jako např. slavný Thomas Paine či Anacharsis Cloots, kteří měli toliko čestná občanství. Dokud se revoluce nezvrhla, byla vedena myšlenkou lidské sounáležitosti. Z té právě obsah pojmu lid vychází.
Podle ústavního právníka Jana Filipa se lid liší od souhrnu občanů a zejména obyvatel státu, přičemž vytváří celek schopný rozhodnout ano – ne, nikoliv 60% pro a 40% proti. Jeho rozhodnutí je závazné pro všechny, rozhoduje jako jeden subjekt, nikoliv 8 milionů jedinců.
Nejradikálněji lze tvrdit, že "lid" je ve skutečnosti skupina poutaná nikoli samotnou vzájemnou vázaností (nebo společnými institucemi), ale spíše na základě sdílených dopadů konkrétních rozhodnutí. Nejkrajnější důsledky tohoto pohledu tkví v tom, že o samotné vázanosti by mělo být demokraticky rozhodováno. To by například znamenalo, že katalánský požadavek nezávislosti, a španělský opačný požadavek na udržení státní integrity by měl být rozhodnut všemi těmi, kdo tvrdí, že se jich rozuzlení tohoto sporu dotýká, potenciálně tedy až všemi obyvateli planety.
Tento pohled navazuje na francouzského filozofa Ernesta Renana, který se roku 1882 ve své slavné přednášce „Co je národ?“, postavil proti představám o věčné povaze národů, založených na rase a krvi. Naopak tvrdil, že národ je skupina lidí, které drží pohromadě vůle žít společně, kteří „spolu dokázali velké věci a chtějí v tom pokračovat“ a s narážkou na plebiscit v Alsasku-Lotrinsku vyslovil slavnou větu, že „národ je cosi jako každodenní plebiscit“.
Někteří dokonce tvrdí, že může ve státě existovat několik „lidů“, které mají nárok na to, aby byly vedeny podle svých rozdílných vůlí, což by opět nahrávalo desintegraci některých umělých státních celků.
Vraťme se však závěrem k podstatě pojmu „lid“. Dle mého názoru je nebezpečné pojímat lid, jako konkrétní soubor občanů či dokonce jen voličů. Vždyť stát se může nepohodlných zbavit, či jim jejich práva vůbec nepřiznat.
Je však stejně tak nebezpečné pojímat lid jen jako abstraktní či imaginární veličinu, která se vlastně nemůže reálně vyjadřovat, či je určena naprosto amorfními znaky a je jen zdrojem legitimity pro „nezávislé“ instituce, případně pro „demokratickou“ reprezentaci.
